Skvělá příležitost pro setkávání studentů s jejich potencionálními budoucími zaměstnavateli. AVE nechybělo ani letos, jelikož studenti z ČZU u nás mají dveře otevřené a kariéru jistou😊

Video můžete shlédnout zde.

Páni popeláři

Děkujeme autorce článku z Frýdlantu n. O. 

Snad každý z nás si přál být jako dítě popelářem. Ta idylka, kdy jedete na kuka voze, vítr vám vlaje do vlasů a vy máváte kolemjdoucím. Ale samotní „popeláři“ v tom asi takovou idylku nevidí. V každém počasí, ať je vedro, nebo zima, musí poctivě na tento stupínek a vítr ve vlasech jim opravdu není přítelem.  Popelnice jsou těžké a ne zrovna voňavé.

V naší malinké obci Kamenka, nedaleko Oder, vyváží komunální odpad firma AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., konkrétně provozovna Frýdlant nad Ostravicí. To by nebylo až tak nic neobvyklého, ale u nás je to každý čtvrtek velká událost, především pro malé děti. Přála bych vám vidět, jak děti ve školce ve čtvrtky čekají na tu správnou hodinu u plotu a s nadšením vyhlíží v dáli bílý vůz s logem AVE. Pan řidič přibrzdí, zatroubí a pánové na stupínku dětem zamávají. Pro někoho malé gesto, ale pro ta zářící dětská očka je to opravdu velký počin. Následuje klasická objížďka obcí a vývoz popelnic, ale i tady to není bez dětského publika. V každém domě, kde mají malé děti, je jejich práce událostí. I tyto děti stojí na svých zahradách, přilepeny u plotu a čekající na usměvavé tváře našich „pánů popelářů“. I ony jsou obdarovány zatroubením i zamáváním.

V dnešní uspěchané době, kdy je mnohdy práce brána jako povinnost, je vzácné vidět lidi, kteří umí projevit empatii a umí svou firmu takto vzorně reprezentovat. Našim „pánům popelářům“ patří srdečné DÍKY.

Karína Kopecká, Frýdlant n. O.

Malá Monika Vladimíra Menšíková po ničem takovém netoužila, ale jak začala objevovat svět aut, začala toužit po zdánlivě nesplnitelném snu: řídit jednou velký nákladní vůz. Společnost AVE jí tento sen splnila.

Když takový blikající a funící kolos potkáte v ulici, možná vám jeho rozměry nepřijdou mimořádné. To ale jen do chvíle, kdy se máte vyšplhat na sedadlo spolujezdce – Mercedes-Benz Arocs je pořádný obr, za jehož volantem se sedí ne o jedno, ale snad o tři patra výš než v osobním autě. Právě tam má pracoviště Monika Vladimíra Menšíková. Přestože v době rozhovoru kroutila už sedmý měsíc za volantem, stále si nemohla novou pozici vynachválit. Dříve pracovala v provozu, kde se z dělnického profese vypracovala, jak sama uznává, ani na výplatu si stěžovat nemohla, ale v práci jí chyběla radost a nadšení. A tak si po docela dlouhých dvanácti letech řekla dost. Odpověděla na inzerát hledající řidiče a dnes krotí svozové auto v barvách společnosti AVE.

Jak jste se ocitla za volantem popelářského třínápravového obra?

Vlastně náhodou, odpověděla jsem na inzerát, ale jsem za to vděčná dodnes, protože do té doby mi nikdo nevěřil, že bych to zvládla. Řídit nákladní auto byl můj sen a u popelářů mi dali šanci. Přitom jezdit s „kukačkou“ je úžasný zážitek!

Velikost svozového auta vás nevylekala?

Kdepak! To je přesně, co mi vyhovuje. Navíc mi přišlo zajímavé, kolik toho odpadu najednou uveze.

Když jste taková fanynka velkých a těžkých aut, nestresuje vás, že spoustu času jezdíte pomalinku od jednoho domu k druhému?

To je pravda, ale i to mě baví ­– když musím klukům zastavit přesně u kontejneru. Je třeba mít dobrý odhad, kde auto končí, také není legrace manévrování ve stísněném prostoru kvůli dlouhému zadnímu převisu. Leckdy bych potřebovala pořádně zatočit volantem, ale nemůžu, aby záď o něco nezavadila.

Jak dlouho jste se to učila?

To vám povím: přesně dva dny. Před deseti lety jsem si udělala papíry, pak jsem do náklaďáku prakticky nesedla, až před rokem jsem odpověděla na inzerát. Paní šéfová mi dala šanci a po dvou dnech zaučování jsme si plácly a já šla hned za volant.

Co tomu říkali závozníci, kdo je bude vozit?

Kluci jsou výborní, moc si rozumíme. Na začátku jsme si samozřejmě museli na sebe zvyknout, chlapi se na ženskou za volantem dívají vždycky trochu jinak, a co teprve, když musí půlku šichty strávit na stupačkách na voze.

Navíc je třeba připomenout, že vy jako řidička jste velitelka posádky.

Vlastně ano, mám za kolegy i zodpovědnost. Samozřejmostí je, že nesmí požít alkohol nebo omamné látky, to také hlídá řidič, ale já s tím problém nemám, kluci jsou perfektní a poslouchají mě.

 K profesi řidiče patří také péče o vozidlo. Co to obnáší u popelářského vozu?

Před každou směnou si obejdu auto, zkontroluju světla, pneumatiky. Výhodou moderního Mercedesu je, že na přístrojové desce při spuštění motoru ukáže hladinu oleje. Vezmu vlhčené ubrousky a umyju celou přístrojovou desku, to je takový kolorit pokaždé, než vyjedu.

To děláte vážně každý den? I když máte „svůj“ vůz?

Ano, je to auto, s nímž jezdím jen já, ale prostě mám ráda čistotu. Dokonce pravidelně pulíruju i podlahu, mám na to přípravky a zvláštní hadr. I v popelářském autě musí být čisto!

A jak probíhá údržba popelářské nástavby?

Řidič ještě musí tak jednou do měsíce promazat podavače, a když vysypáváme odpadky ve spalovně, což je jednou nebo dvakrát za den, mám za úkol zkontrolovat stav těsnění, případně ho očistit, aby písty vše dobře dovřely.

Jak vlastně vypadá váš pracovní den?

V pět hodin ráno si převezmu vůz ve firmě a vyrazím z Modřic do Blanska. Na téhle trase se taky trochu svezu, než začnou přískoky ve městě. Motor se hezky zahřeje, oba – auto i já – se nabudíme na pracovní den. V Blansku vyzvednu posádku a každý den je trochu jiný. První dva dny a v pátek jezdíme po městě, ve středu a ve čtvrtek obsluhujeme vesnice v okolí. Každý den máme jinou trasu, to je také skvělé – vezměte si chudáka autobusáka, ten jezdí pořád dokola totéž.

Máte nějaký úsek, na který se zvlášť těšíte?

Mám ráda město, zvláště úzké uličky, kde musíte ukázat, jestli umíte řídit. Čím jsou manévry náročnější, tím je to větší adrenalin. A pak mám o to větší radost, že jsme to projeli.

Vašemu vozu pomáhá zadní řiditelná náprava, ale stejně je to kolos. Včera zrovna tady všude napadla spousta sněhu, váš vůz má poháněnou jen prostřední nápravu. To přece není zrovna jednoduché?

Včera jsme se trochu klouzali, ale auto všechno vyjede a mě to zkrátka baví. Jedu s respektem, ale nebojím se. Řídím zatím jen sedm měsíců, a tak prožívám první zimu na sněhu s tak velkým vozem, musím se mít na pozoru. Zkušenosti z osobního auta se moc neuplatní. Hlavní je udělat správné rozhodnutí a nezpanikařit, když máte kolem sebe skoro třicet tun.

Vybavíte si, jaký jste měla pocit, když jste šla poprvé za volant?

Viděla jsem, že mi docela věřili, když jsem po dvou dnech vyrážela. Bylo mi jasné, že je to velké auto, ale jak jste si sám vyzkoušel, jen vylézt nahoru je něco. Ale když pak sedíte za volantem, nafoukáte si odpruženou sedačku, řeknete si: tak to je super! Ujela jsem pár kilometrů a měla jsem jasno – v popelářském Mercedesu je to lepší než v osobáku.

Je vidět, že vás práce řidičky opravdu baví.

To tedy ano, taky jsem naší paní vedoucí nesmírně vděčná, že mi věřila a vlastně mi umožnila splnit si dávný sen. Do práce se díky tomu těším každý den, i přítel mi občas říká: když tě slyším, jak o tom mluvíš, tak ti závidím.

 To byste mohla inspirovat spoustu nejen žen, ale i mužů: ať přestanou dělat, co je nebaví, a jdou za svým srdcem. Co byste jim vzkázala?

Ať nečekají na zázrak a splní si svůj sen. Já jsem také neskončila hned u popelářů z AVE, obešla jsem před tím jiné firmy, ale tam mi nevěřili. O to radši svoji současnou práci mám a snažím se, abych tu důvěru firmě a své šéfové oplatila.

 Máte nějaký další profesní sen?

Žádný další nemám – leda automobilový. Ale i ten mi tady vlastně splnili. Totiž: já vždycky chtěla řídit Mercedes, ten největší, Třídu S. A tady mám jako služební auto Mercedes ještě mnohem větší (smích)!

 Dovolíte ještě na závěr otázku k vašemu tetování? Jaký je váš vztah k Vladimíru Menšíkovi?

Mám ho nesmírně ráda, i když jsem ho osobně nezažila. Byl to dědečkův bratranec, často docházel k nám do rodiny, ale zemřel rok před tím, než jsem se narodila. Ale znám ho ze spousty rodinných historek a fotek. A ta podobizna na předloktí? To je teprve začátek, tetování pokračuje a mám na sobě celý rodokmen.

Na slovíčko s šéfovou

Jarmila Mikulecká, vedoucí provozu v brněnské pobočce společnosti AVE

Co jste tomu říkala, když se vám na inzerát řidiče svozového vozu přihlásila mladá dáma bez praxe?

Slečna Menšíková mě zaujala hned při pohovoru, jak velký zájem o práci měla. Součástí přijímacího řízení je řidičská zkouška, takže jsme Moniku posadili do auta a svezli jsme se, což dopadlo dobře. Mysleli jsme také na to, že jako mladá řidička musí vyjít i se závozníky, což jsou leckdy, to se rozumí, dost svérázní chlapi. Ale nakonec jsou tak spokojení, že to v téhle posádce funguje lépe než v jiných, čistě mužských partách.

Dnes se často mluví o rovném uplatnění žen a slečna Menšíková je asi nejlepším důkazem, že když někdo chce a umí, je docela jedno, jakého je pohlaví. Navíc řada studií i praxe potvrzuje, že zvláště smíšené kolektivy pracují lépe. Máte stejnou zkušenost?

Jednoznačně ano. Ostatně i skutečnost, že jsem jako žena na pozici vedoucí provozu, není v našem oboru obvyklá, ale podle mě to má řadu výhod. Řekla bych, že pro ženy je typická větší důslednost nebo pečlivost, co se může v převážně mužské profesi hodit. Například vedle v kanceláři jsou dispečeři i dispečerky. Smíšený kolektiv je podle mého názoru vůbec nejlepší.

Máte také zájem o práci profesionálního řidiče nebo další posty? Podívejte se na volné pozice na www.kariera.ave.cz nebo zavolejte na telefonní číslo 733 696 979.

Akci každoročně pořádá Česká zemědělská univerzita v Praze na Provozně ekonomické fakultě. 

Akce se zúčastnilo okolo 500 studentů a 30 vystavujících společností. Studenti se aktivně zajímali nejen o pracovní možnosti v AVE, ale také o třídění odpadů a další nakládání s odpady.

Osobní dialog je účinný nástroj k pochopení, co uchazeče zajímá a jak s nimi komunikovat, obzvláště na vysoké škole, kde se někteří studenti na odpadové hospodářství a ekologii specializují.

Více o akci se dozvíte zde.