Za volant kuka vozu usedla Lenka Popeláková před pěti lety tak trochu náhodou: na doporučení známého se šla pozeptat, jestli by to pro ni vůbec mělo smysl. Dnes je respektovaným členem početného týmu pražské pobočky svozové firmy a „popelaření“ se stalo osudem celé rodině: do firmy zlákala svého manžela a pracuje zde i syn. A na to, že je vlastně Popelka, je také náležitě hrdá.

Navíc letos usedla nejspíš jako první popelářka u nás – a kdoví, jestli ne v celé střední Evropě – do plně elektrického svozového automobilu, který firma AVE pořídila mezi vůbec prvními a na zkoušku, jak se osvědčí. Dojezd v městském provozu není takový problém, protože vystačí tak akorát na směnu, přes noc se akumulátory s rezervou nabijí „do plných“, takže šoférka může brzy ráno vyrazit do provozu.

Vůz má rovněž své výhody z hlediska každodenního provozu. „Má pohodlnější pérování, je tichý a elektromotor zajišťuje skvělý záběr. A nemusím stát frontu na naftu, když se všichni ve firmě rozhodnou tankovat,“ přidává další výhodu spokojená řidička, která dokonce prozradila, že elektromobil byl její sen i v soukromém životě, nyní si ovšem užívá tichou a ekologickou jízdu i s kuka vozem.

Ale jak se vlastně vůbec stane, že od pohledu jemná blondýnka usedne za volant kolosu o hmotnosti až 26 tun? Paní Popeláková nepřestává překvapovat: „Jsem vyučená automechanička, takže jsem si řidičák skupiny C musela udělat už na střední škole.“

Co vás to jako dívku napadlo, studovat obor automechanik?

Auta mě bavila od mládí, taťka je všeuměl a pořád se v něčem vrtal, k 18.  narozeninám nám poskládal auta, takže jsem měla k oboru vždy blízko. Bavily mě věci kolem motorů. Ovšem na autě si už raději nic neopravuji, mám to totiž zakázané (úsměv).

Ale? To si říká o vysvětlení…

Já si občas při opravě něco udělám. Bratrovi jsem sundávala pneumatiky z ráfku a ujela mi páka a trefila jsem se do obličeje. Takže mi současný manžel řekl, ať raději nic takového už nedělám.

A po škole jste se profesi automechanika věnovala?

Pracovala jsem u firem dodávajících náhradní díly do autoservisů, a proto se mi hodilo, že se v oboru orientuji. Původně jsem plánovala jít do nějaké dílny, práce měl lákala, ale zkrátka přišly jiné nabídky, pak mateřská… A když jsem hledala novou práci, známý mi doporučil jít k AVE jako řidička.

I když jste řídila jen v autoškole? To chce trochu odvahy.

Prostě jsem šla na pohovor, vyšlo to. Dali mi důvěru, týden mě zaučovali a vysvětlovali, v čem se liší jízda se svozovým autem, pozorovala jsem, jak funguje nástavba. A za týden se jelo do provozu!

Bylo to těžké?

Řidičák jsem dělala se spíš menším Ivekem, tady jsem dostala třínápravový kolos, který má dlouhý převis, zadní řiditelnou nápravu, a musíte si hlídat manévrování v zatáčkách. Ale šlo to (úsměv).

Opět nezbývá než smeknout – řekla byste o sobě, že jste odvážná?

Možná bude výstižnější tak trochu blázen (smích)? Ale je pravda, že jsem docela často mluvila o tom, že bych chtěla zkusit řídit tak velké auto, pak jsem o té myšlence zase pochybovala… Ale jakmile se objevila příležitosti u firmy AVE, řekla jsem si, že to musím zkusit, třeba už jinou šanci mít nebudu. A vidíte, jsem tady právě pět let.

Jaké bylo vaše první svozové auto?

Hned jsem dostala Mercedes! Ale zpočátku jsem byla nervózní, to se rozumí. Sedíte velmi vysoko, auto je velké a těžké. Na začátku mi pomáhal jeden kolega popelář, vždycky mě navigoval při couvání do nějakého úzkého prostoru.

To se cení.

Jednou mě nacpal do takové úzké cesty, já couvala až úplně na konec, oči navrch hlavy, a když jsme odtamtud odjížděli, tak mi říká: ,No vidíš, ani to nebolelo, většinu řidičů sem ani nedostanu!‘

Tak když ani couvání nebyl problém, to vypadá, že jste se se vším vypořádala?

Je to i díky tomu, že ve firmě máme moderní auta, která skvěle fungují, elektromobil disponuje dokonce třemi kamerami, velká zrcátka jsou všude, a kde je hodně těsno, ukáže kolega z posádky. Za směnu se po Praze hodně couvá, ale zvládnout se to dá. Starám se i o nástavbu, to jsem odkoukala z kamery, jak se s ní zachází, pravidelně se musí vyčistit a promazat. Není to složité, ale abych byla upřímná, vždycky se najde nějaký galantní spolupracovník, který se toho ujme (smích).

A pak že ženy nemají v práci výhody! Ale vážně: říká se, že lidé u svozové služby při sobě drží, je to pravda?

Vše je o lidech, a zvláště na větších pobočkách můžete najít lidi různého druhu, ale já jsem se zde v naprosté většině případů setkala jen s bezva chlapy, kteří rádi pomohou.

Pracuje zde i manžel, není to spíš tím? Že si všechny hezky srovná…

Kdepak, on nastoupil po mě, před tím byl dlouhá léta automechanikem, ale když viděl, jak si v práci libuji, rozhodl se, že se dá také k popelářům. My jsme vůbec taková popelářská rodina, manželův syn tady pracuje také.

A ještě se jmenujete Popelákovi. Šéfové musejí být nadšení z tak loajální rodiny, která dělá popelářům doslova dobré jméno.

Když jsem se vdala – to zde ještě manžel nepracoval – přišel kolega a velmi opatrně, aby ostatní neslyšeli, se ptá: ,Kluci říkali, že ses prý vdala a jmenuješ se… Já jsem to vlastně zapomněl, jak se jmenuješ?‘ Raději to nechtěl sám říct, protože byl přesvědčený, že je to fór. Říkám: Popeláková. A on se rozzářil: Tak oni nekecali.

Jenže je tu ještě jedna důležitá věc, která vás odlišuje: asi jste první a nejspíš i jediná řidička elektrického kuka vozu v republice?

Možná ano, mám k elektromobilitě blízko, zajímá mě už dlouho i u osobních aut. Při nákupu staršího vozu ovšem musí být člověk opatrnější kvůli stavu baterií, i když na to existuje diagnostika. Takže bych si přála, aby náš příští domácí automobil byl elektrický.

I v tom jste široko daleko výjimka. Čili když přišel do firmy elektromobil, stoupla jste si první do řady?

Myslím, že jsem hlavně vyjádřila nečekaně velké nadšení (smích). Pro jiného představuje takový vůz moc novinek najednou, další mají ohledně elektrického pohonu skepsi, u tohoto konkrétního vozu si například musíte zvyknout na pomalejší funkci nástavby.

Ta ale nesouvisí s elektrickým pohonem, nebo ano?

Ne, je to taková konstrukce. Ale já už jsem si zvykla, že to pomalu zpracovává papírový odpad, a posádka proto musí u každého kontejneru trávit o něco více času. Ve výsledku to tolik nevadí, protože naším hlavním limitem je dojezd, na ten se musí brát ohled.

Jaký je tedy dojezd, asi nejdůležitější údaj elektrických vozů?

Kdyby se s autem jen jezdilo, ujelo by 200 kilometrů, což pro kuka vozy stačí bohatě. Jenže hodně energie si bere právě nástavba, čímž omezuje celkový dojezd, a to třeba i na půlku. Stává se, že dojíždím zpět s osmi, deseti procenty v akumulátorech. I na to si musí řidič zvyknout, protože to zní děsivě, ale když víte, že v cíli můžete nabíjet, je to vlastně využití dané techniky naplno. Ze začátku, než jsem tuto vlastnost elektromobilů přijala, jsem stresovala dispečera, že pár posledních popelnic už raději nevyvezu, ať přijede jiná posádka. Ale ukázalo se, že trasa je vybraná dobře a zvládáme to.

Protože nabíjíte přes noc nabíječkou s menším výkonem, tak akumulátoru tak velké vybíjení navíc tolik nevadí…

A i když je skoro prázdný, stihne se do rána nabít do plna. Navíc nemusím stát frontu na naftu, když se kolegové ve firmě rozhodnou tankovat na naší interní čerpací stanici!

Takže až po Praze potkáte nečekaně tiché a bezemisní popelářské auto v barvách české firmy AVE, nezapomeňte se podívat, kdo šoféruje: křehká dáma, která má pro strach uděláno, miluje elektromobily a svoji profesi si nese ve jménu.